274637338_10220769392613701_2032203362718632147_n

Pavla Daňková

20. týden

16. – 22. května 2022

Dvacátou kronikářkou se stala Pavla Daňková. Kromě práce garderobiérky v Městském divadle Zlín reportuje o životě ve městě jako novinářka pro TVS. Ve volném čase se ráda stará o dům a zahradu a oplývá také kutilskými dovednostmi. Ráda maluje kamínky, plete, sleduje seriály všech žánrů, užívá si s rodinou a tráví chvíle se svým psem a kočkou. Podle horoskopu je štír, což ji podle jejích slov skvěle charakterizuje. 

700_zlata

Po třetí hodině jedu do práce. Mám Trnky a Hvězdy. Hra naplněná emocemi. Krásná sága rodiny Jelínků, kterou by měl každý vidět. Pod taktovkou Petra Štindla nemůže vzniknout nic, co by nemělo duši. Mám tam asi 180 kostýmů. Je to náročné i na převleky, přesto miluji, když se něco děje.“

Pondělí
Myslela jsem si, že se konečně vyspím. Víkend byl náročný, především o práci na zahradě a bolí mě záda. Celou noc jsem se převalovala, mrkla na český film, který zachránil jen fakt, že tam hrál Langmajer a když jsem konečně usnula, ve čtyři mě budila kočka, která chce v tu dobu hladit. Uhladila jsem kočku a usnula. O půl šesté budík … díky kočce vím, že nezaspím, i když hned nevstanu. Od zvonění budíku mě systematicky tlapkou budí každých deset minut. Jediné, co bylo na celé noci fajn byla myšlenka na nejkrásnější zprávu v životě, kterou mi syn o víkendu sdělil. Budu babička!

No nic, je šest, musím do práce. Moje hlavní zaměstnání je práce garderobiérky v Městském divadle ve Zlíně. Když zrovna nemám hru, jsem v práci dopoledne a starám se o kostýmy. Dám kafe, zapnu počítač, povykládám s paní uklízečkou a zapnu pračky. Když se pere, mám dost času na to opravit co je roztrhané, naleštit boty a posnídat. Jakmile je vypráno a vysušeno, kompletuji celou hru na štendr, zajdu do krejčoven pořešit kostýmy, skočím do čistírny, nebo nakoupit co je třeba a jdu domů. Zdá se to jako rutina, ale každý den je jiný. Někdy zavolají z krejčoven, které šijí na další premiéru, že něco potřebují. Pak třeba musím nafasovat prášky, půjčovna mi přiveze koš kostýmů na praní, pořeším něco s technikou, zajdu do stolárny, aby mi vyrobili poličku do kanceláře, nebo hledám kostým, který jsem zapomněla u jeviště.

Dala jsem prát pračky a odjela do druhé práce na poradu. TVS dělá pravidelné porady, kde se řeší třeba to, že mi pořád nefunguje VPN připojení. Porady jsou supr. Po té páté mi už VPN jede. Člověk se dozví spoustu věcí. To, co chce, i to co nechce. K práci reportérky jsem se dostala úplnou náhodou. Jednou jsem zaskočila jak se říká „z voleje“ a od té doby když můžu, točím a píšu. Točení reportáže je v pohodě, není vás na kameře vidět, není vás slyšet, vše se pak následně namlouvá ve studiu. Ovšem když reportáž dotočíte, musíte ji i napsat, shlédnout videa a vybrat z rozhovoru deset vteřin, které v ní použijete. A to se učím už půl roku. Ano, musím uznat, že jsem dobrá a docela mi to jde. Ale na rozdíl od kolegů nepíšu reportáž pět minut, ale hodinu. Mou první reportáž jsem napsala za pět hodin, tři brufeny a bezesnou noc. Mám skvělou šéfovou, Báru Majíčkovou, která mi vždy s dokončením pomůže. Bez ní bych to asi nedělala. Jsem ráda, že mám někoho za zády.

Po poradě jsem jela opět do divadla, kde jsem si dokončila svou práci. Hlavní účetní jsem přiznala, že mi chybí kabáty, vyslechla jsem si od ženské z fundu a půjčovny, že jsem lempl, co se nestará o své kostýmy a jela domů. Od divadla k mé bráně to mám přesně sedm kilometrů, které ráno ujedu za deset minut. Odpoledne jedu asi hodinu a kvůli nefunkční klimatizaci je to peklo. Všichni jedou – jak jinak – v levém pruhu. Zlín je město, kde lidi prostě nechápou, že by mohli (i když nemusí) uhnout doprava. Neuhnou. Takže jsem se kochala výhledem na ten náš Zlín, na Svit, který se před očima mění spolu se ZPS, jak někde roste nový dům nebo obchod, nebo se naopak něco bourá, jak se ztrácí pole kolem hlavní cesty a na každém kroku je autosalon nebo supermarket.  Dnes se nic netočilo, tak jsem měla odpoledne volno. No, volno ani ne, neb mám ještě třetí práci. Mezi klientkami jsem stihla zalít zahrádku, pohrát si s kočkou, házet balonek fence, napustit jezírko, rozestavět pohádkový les, který mám doma, pokecat s babičkou a posekat zbytky dřeva. Taky jsem si telefonovala se sousedkou naproti, protože jsme se dlouho neviděly a máme to od sebe strašně daleko – přes cestu. Taková dálka!
Docela plodný den.

Úterý
Klasické ráno. Ve čtyři buzení kočkou, o půl šesté budík, v šest kočka. V divadle se nic nového nestalo. Klasický den, kompletace kostýmů, vybalování zájezdové bedny. Vzhledem k blížícímu se festivalu Setkání – Stretnutie  se začínají řešit lístky na hostující divadla. Asi půjdu na Dejvice, ale nechce se mi. S TVS jsme se stavili na Mezinárodní konferenci „Cyrilometodějské stezce – Kulturní stezka Rady Evropy“. Konal se slavnostní ceremoniál a došlo k oficiálnímu předání certifikátu, který získala Cyrilometodějská stezka. Hezké to bylo. Ve dvě jsme vyzpovídali u Hejtmana Chorvatskou velvyslankyni a ve čtyři už jsme ve Sportovním areálu Baťov řešili Prázdninové řádění – společné soutěžení žáků vše otrokovických základních škol jako prezentace projektu Zdravý pohyb do škol. Během dne jsem stihla zajít do mojí oblíbené Zlíňanky na Zarámí, na luxusní zmrzlinu.
Večer jsem se rozhodla, že namaluju nějaké kamínky, abych trošku pošimrala svou kreativní duši. No, ještě se mám co učit. 🙂

Středa
Zlín je krásné město. Od osmi do čtrnácti a od devatenácti do šesti. Jinak je to automobilové peklo, kde se mezi kolonami prohání kličkující motorky a cyklisti, ke kterým se ještě nedoneslo, že existují cyklostezky. Dnes ráno jsem jela na kole, neb jsem kdysi na Facebooku četla výzvu, aby Zlíňáci jezdili na kolech. Supr, proč ne, cyklostezka je teď po celém Zlíně. Z Malenovic je to hračka po rovince a budu tam za chvilku. Jelo se mi docela fajn, než jsem narazila na dva novofundlanďany jdoucí po cyklostezce hezky vedle sebe a každý měl v tlamě strom. Pána jsem nikde nezhlédla. Takže jsem šla pěšky asi dvacet minut, než mě ta psiska pustila.
Díky Bohu za bažanta, který změnil jejich trajektorii a já mohla pokračovat v jízdě. Do práce mi to trvalo kvůli pejskům asi hodinu. V divadle klasika, nic nového. Zkouší se nové hry, nová pohádka a nový projekt v Baťově památníku Baťa III. Když jsem dělala rozhovor s TVS s herci a režisérem Dodo Gombárem, nebylo ještě takové horko, ale už tak bylo znát, že Památník bude prostě velký skleník a jak vtipně herečka  Maruška Vojtěchová podotkla, že „třeba se bude nakonec hrát v plavkách“. Jo, herectví není žádný med.
Z práce jsem se stavila mrknout do Zlatého jablka a už nikdy tam nejdu. Zjistila jsem, že kdybych měla hospodu, tak chci jedině tu na Mýtince, aby mi tam nechodili lidi.
Cesta domů na kole kolem Dřevnice byla odpoledne ještě zajímavější. Asi všechny maminky ze Zlína se šly projít s kočárky a ratolestmi na různých šlapadlech na cyklostezku. Já tomu rozumím, kde taky jinam jít, že. Takže cesta na kole mi trvala hodinu a půl. Kolo už do práce určitě nevytáhnu. A omlouvám se cyklistům kličkujícím mezi auty – chápu, proč nejezdí po cyklostezce. Ale jinak je Zlín velmi krásné město. Nádherně všude kvetou záhony květin, které vysadili na ostrůvky na hlavní cestě, všude je celkem čisto a město opravdu vzkvétá. Až tedy na ten název hotelu Moskva, který se bude měnit na Hotel Zlín. To mě mrzí. Býval to Společenský dům a pokud tedy už chceme zrušit Moskvu, pak bychom se měli vracet k bývalým názvům, stejně jako jsme se vrátili ke Zlínu. Když se tak dívám na kino, doufám, že i tohle bude konečně jednou funkční.

Čtvrtek
Ráno jsem potkala pana ředitele, který se chystal na jeden důležitý úkon. Volba nové ředitele Městského divadla Zlín. Všichni jsme napnutí, výsledek se dozvíme asi v pondělí. Mám své dva favority, tak snad se alespoň jeden podaří. Také se koná výběrko na nového technického šéfa, takže na mého přímého nadřízeného a to je ještě větší vzrůšo. Tam absolutně nevím. V době, kdy tento můj počin vyjde už budou obě jména známá. Takže v práce se vlastně neřeší nic jiného.
Odpoledne jsem se stavila u paní, která nám do divadla kdysi dávala šátky do hry, protože pro mě měla nějaké vyřazené kabáty. Takových lidí mám kolem sebe spoustu. Občas musím něco odmítnout, přeci jen divadlo není nafukovací a mnohdy lidi berou divadlo jako odpadkový koš a dají vám i to, co by nikdo nenosil ani na zahradu.
Když jsem míjela koupaliště Zelené, posteskla jsem si, že největší koupaliště Riviéra v Malenovicích je v rozkladu, i když se tam chystá velmi zajímavý projekt, na který se těším, a který bude určitě skvělý. Na Rivce jsem strávila dětství, protože můj tatínek byl správce dlouhých deset let. Přesně si pamatuji den, kdy přišli papaláši, dali si pivo a dělili si naprosto otevřeně ,“medvěda“. A to byl teprve rok 1982. Už tehdy se chystal devětaosmdesátý a už tehdy se dělily majetky města. Při té vzpomínce mi nedalo a šla jsem se navečer projít kolem k hradu v Malenovicích. Hrad máme krásný, ale nikdy nepochopím, kdo vymyslel, že jediný v republice – možná i na světě – je nasvícen tak, že ho v noci není vidět. Možná z něj potajmu dělají hrad Kost, který ani Žižka nenašel.
Šla jsem kolem bývalého kláštera, momentálně ,Restaurace pod Hradem ke které mám také vztah, jelikož jsem budovu v době, kdy jsem měla RK, prodávala. Prodávali ji potomci hraběte Šternberka, mí kamarádi, a kupovali ji také mí kamarádi, takže vím, že šla do dobrých rukou. Stavila jsem se na pivo v místním pivovaru Švec. Celý areál pod Hradem je prostě skvělý. Vše je zachované, pouze zrekonstruované, takže se člověk vrátí do dětských let opravdu lehce. Ve Žlebě je místo kravína vybudovaná stavební firma. Majitel, který ji tam založil, je pro mě borec, protože zachoval obvodové zdi stájí, takže vše vypadá původně a to, co je vidět, včetně vnitřních prostor areálu, je situováno do stejné architektury. Nikdo v okolí nemá ani tušení, že se zde třeba drtí beton. Není slyšet, není to vidět, není to cítit. Před areálem, který mimochodem slouží k pořádání kulturních akcí nebo třeba k Barum Rallye, kdy tudy jeden erzeta a lidi sedí na tribunách, je vybudován krásný rybník vodníkem a velkým parkovištěm. Nechybí tu původní pumpa na sirnatou vodu Slanicu, která zde teče (nevím, zda je v dnešní době pitná) a která měla za následek v minulosti, že zde byly o kousek dál sirnaté lázně, které byly ve své době hojně navštěvovány. Tohle zde už bohužel není. Procházka byla krásná a nostalgická. Pokazil mi ji ovšem fakt, že zrušili Malenovický rybník za Riviérou a nechápu proč. Všude se zavodňuje a tady se prostě vypustí rybník a nechá se to zarůst. Ať mi to někdo vysvětlí. Když se o rybník v minulosti staral můj tatínek a o potok Baláš také, dalo se v něm koupat.  Teď tam není nic.

Pátek
Tentokrát jsem se mohla trošku vyspat, jelikož jdu do práce až odpoledne. Hrajeme Donaha, které mám na starosti. Ale nevyspala jsem se… kočka mě opět celou noc uzurpovala. Miláček je to prostě.
Měla jsem dost práce. V týdnu mi kamarád postavil zídku a já ji dopoledne musela vapkou očistit. Zabralo mi to celé dopoledne. Pak jsem naložila kočku a psa a vyrazila na veterinu. Vybrala jsem si po letech jinou u nás pod hradem, protože mě při procházce zaujala a mám to blíž než do Otrokovic. Paní doktorka je skvělá. Milá, vstřícná, ochotná, a levnější než tam, kam chodíme. Takže supr. Obě se naočkovaly, doma se fenka (dvoukilový jorkšír) postavila před ložnici u maminky a prostě chtěla do postele, kde se až do rána litovala. Kočka cajk – nespala celou noc.
Před třetí hodině jsem vyrazila do práce a kupodivu nebyly kolony. Po cestě jsem se stavila pro další kabát, koupila si sváču v Lidlu, ten mám ráda, a spěchala do divadla. Nachystala jsem Donaha, roznosila všechny kostýmy, poprala jsem a pustila se do chystání hry Trnka a Hvězdy na sobotu – toto je velká hra a nachystání kostýmů zabere i tři hodiny.
Kolem páté se pomalu schází herci a divadlo ožívá. Kuřárna je za chvíli plná a probere se kde co. Obě maskérny praskají ve švech, všechno se to líčí, obléká. Za chvíli volá inspicient herce na přezpívání. Pokud hrajeme hru, kde se zpívá, vždy je potřeba si to před představením vyzkoušet. Navíc v této hře je i živá kapela. Postupně chodí všichni zpívat a zkusit si choreografie. Holky mají na hlavách natáčky, na sobě třeba župan nebo tepláky a je to dost vtipné. Je fakt, že to zákulisí je prostě supr.
Klasika, zapomněla jsme nachystat punčocháče a jedné herečce boty. To jsem prostě já. Vždycky něco zapomenu.
V sedm začala hra a já si všimla, že mi visí u jeviště na ramínku pelerína, která měla viset ale úplně někde jinde. Na jevišti v solárku. No, to už tam asi nedám. Naštěstí si ji může Markétka vzít s sebou, ale být to ve hře, která tohle neumožní, byl by to problém. Dostat na jeviště něco, co tam má být, většinou prostě nejde.
V první polovině nepřevlékám, tak mám čas třeba k psaní pro Živý Zlín. O přestávce udělám nějaké převleky na šatnách, holkám odnesu na převleky věci, co sundaly a chystám se na druhou polovinu, která je už o mé práci.
Poslední převlek, co mám, je s Markétkou Holcmanovou a musí být hotový asi za deset vteřin. Jde úplně donaha, obléká si prádlo, šaty, šperky. Docela v pohodě, oproti jiným mega rychlým převlekům v minulosti. Sotva zapnu Markétu už je tam Petra a stejně rychle převleču i ji. Odběhnou a já mám klid si vše uklidit. Než skončí hra si poschovávám kostýmy a čekám u jeviště na jedinou bundičku Lucky, která zůstává na jevišti. Uklidím vše na šatnách, herci odchází, my douklízíme a v jedenáct jedu domů.
Jsem docela unavená. Ráda jezdím domů pozdě z práce. Zlín je liduprázdný, cesty volné a vše je takové jakési krásné a klidné. Sednu si ještě na zahradu, je krásná teplá noc a kochám se se sklenkou vína u mého pohádkového lesa s jezírkem a vodotryskem. Nasvícení skřítci a hlemýžď vytváří někdy až tajuplnou, záhadnou atmosféru. Ráno je polovina postaviček na zemi a v jezírku. Tak nevím, buď mají v noci mejdan, nebo se nám tady prohání zvířena.

Sobota
Dopoledne jsem se dala do bourání asi pět tun hlíny v letní kuchyni. To neudělám ani za týden. Po třetí hodině jedu do práce. Mám Trnky a Hvězdy. Hra naplněná emocemi. Krásná sága rodiny Jelínků, kterou by měl každý vidět. Pod taktovkou Petra Štindla nemůže vzniknout nic, co by nemělo duši. Mám tam asi 180 kostýmů. Je to náročné i na převleky, přesto miluji, když se něco děje. Převleky a běhání, adrenalin, jestli je vše jak má být, jestli se na poslední chvíli něco nezapomene, to je to, co mě na práci v divadle a na práci garderobiérky baví. Po cestě do práce jsem ještě sjela na Provodov pro borůvky.
Herci se schází o mnoho dříve a je jich dvakrát tolik.
Dnes je to o to slavnostnější, jelikož se hraje pro firmu Jelínek a po hře je pak raut. V Trnkách hrají na začátku dva malí chlapci, jako malí Jelínkovi. Zajímavostí je, že jsou to vnuci Čunka.

Neděle
Volno, nic nedělání… tak nějak to lenošení nevyšlo. Od rána čistím bazén a nadávám na řemeslníky, kteří pokazili co se dalo. Neděle je bez zážitků. Pohodový, pracovně odpočinkový den.

Zpět na Živou kroniku města Zlína

Co Vám během tohoto týdne utkvělo v hlavě?
Že když si myslíte, že problém je neřešitelný, objeví se vždy někdo, kdo vám pomůže. Ať radou, nebo pomocí. Asi mi tento týden utkvělo v hlavě, že mám spoustu přátel, ani jsem netušila kolik.

Co Vám udělalo tento týden radost?
Tento týden mi udělala radost návštěva staršího syna, jelikož žije v Brně a nevidíme se tak často. Také mi udělalo radost, že jsem v domě udělala zase kus pořádné práce a zasadila si motýlí keř.

Prožil/a jste v souvislosti s městem nějaký intenzivní zážitek?
V 15 letech jsem jako členka folklorního souboru Vonica šla v prvomájovém průvodu. To byl asi nejintenzivnější zážitek spojený s městem.

Objevil/a jste tento týden nějaké nové místo (místa) ve Zlíně?
Upřímně objevila jsem díky práci památník Tomáše Bati, který jsem dosud nenavštívila.

Proč je Zlín skvělé místo?
Asi každý, kdo někde bydlí 50 let řekne o daném městě, že je skvělé místo. Zlín je pro mě skvělý, protože je to město, ve kterém je klid, pohoda, žádné velké kolony. Má všechno, co má mít (snad jen Ikea chybí 🙂 a všude je to kousek. A máme dálnici, kterou jsem si přála od mých šesti let, kdy jsem absolvovala cestu v kufru v autě Volha uzpůsobeném na spaní s horečkou při spalničkách do Tábora a zpět po okrskách.

Doplňte: Město Zlín je město zeleně, je to domov a je to srdcovka.

Kde vidíte město Zlín za 10 let? Jak bude vypadat?
Podle mě Zlín bude za deset let vypadat úplně stejně. Žiju zde padesát let a nemám pocit, že se nějak výrazně změnil. Ano, rekonstruuje se, některé věci zmizely – viz třeba koupaliště Baťák a vyrostly budovy jako je Kongresové centrum Zlín nebo budovy pro UTB, ale pořád je to ten Zlín, který znám. Stále má svou architekturu, své parky a náměstí, Prior i Hotel, zámek, kino i divadlo. Zlín, i když se v něm staví byty, univerzity a buduje se spousta nových firem, je stále stejný. A to se mi na něm líbí.

Zlín je město perspektivní a rychle se rozvíjí, co by jeho rozvoj podle Vás mohlo ještě podpořit?
Určitě by bylo potřeba vyřešit cesty a parkování. Bezesporu je třeba investovat do Baťovy nemocnice, aby se tam líbilo doktorům a sestřičkám a nebyli na lidi nepříjemní. Mám bohužel strašné zkušenosti. Je potřeba vytvořit parkovací místa. A především parkování v centru zlevnit. Tržiště se už buduje, tak to je fajn.

Co byste rozhodně ukázal/a někomu, kdo přijede do Zlína úplně poprvé a vůbec to tady nezná?
Rozhodně bych někomu neznalému ukázala zlínskou architekturu (Baťovy domky, Baťovu vilu, areál Svitu, Náměstí Míru a radnici) a vzala bych ho do místní části Malenovice k hradu. Doporučila bych mu krásný výhled z mrakodrapu a návštěvu ZOO Lešná. Kdyby byl čas a hrálo se něco hezkého v divadle, vzala bych ho i tam. Určitě bychom prošli parkem, který skýtá spoustu zajímavých soch a mrkli bychom i na Památník Tomáše Bati.