26. týden

„Vzpomínám na natáčení dokumentu Brazilské stopy Jana Antonína Bati v brazilském Bataguassu. Domky tam byly téměř totožné. A krajina místy ne nepodobná té naší. Zelené kopce. Akorát místo trnek banánovníky. S vnučkou J. A. Bati Dolores, úžasnou ženou, jsem pořád v kontaktu, přitom je to už 16 let, co jsem si vymyslela a doslova vydupala ze země natočení dokumentu.“

Kde jste tento týden byla? Co jste navštívila?
Hodně jsem pracovala, takže jsem toho mnoho nenavštívila. Byla jsem na schůzce ve Zlínském zámku a navštívila jednu oblíbenou kavárnu. Jestli se za návštěvu pokládá i cesta do lesa – tak také, procházka na kopci u Majáku.

Co Vám během tohoto týdne utkvělo v hlavě?
Ajaj, moje hlava je plná mnoha myšlenek, už méně se dá hovořit o tom, kolik jich v ní utkví. 🙂 Pokud by to však mělo být v souvislosti se Zlínem, při procházce centrem města jsem si říkala, jak dlouho asi ještě potrvá, než se opraví či zboří budova bývalého soudu. Spolu s oběma nádražími je to na malý Zlín docela velká ostuda.

Co Vám udělalo tento týden radost?
Asi to bude znít divně, ale nic konkrétního. Měla jsem radost z léta, dobré kávy a dobrých lidí kolem sebe.

Prožila jste v souvislosti s městem nějaký intenzivní zážitek?
Prožila nedávno, a to při komentované prohlídce Lesního hřbitova. Provázel ředitel archivu v Klečůvce David Valůšek a bylo to skvělé!

Objevila jste tento týden nějaké nové místo (místa) ve Zlíně?
Nové místo jsem neobjevila, ale objevila jsem nový pohled na Zlín z Tlusté hory. V jedné části zmizely stromy a vylouplo se město.

Proč je Zlín skvělé místo?
Protože je jiný, barevný, v údolí mezi kopci. Člověk udělá pár kroků a je v lese. Nebo ve městě. A také je na rozdíl od jiných českých měst pro své obyvatele bezpečný.

Doplňte: Město Zlín je…pro mě městem bezpečí, blízké přírody a zajímavé architektury.

Kde vidíte město Zlín za 10 let? Jak bude vypadat?
Doufám, že se bude rozvíjet! A to všemi směry. Ráda bych Zlín viděla jako perspektivní město, ze kterého se nikdo nebude chtít stěhovat, protože mu tady nic nebude chybět. Základem je dostupné bydlení a zajímavé pracovní příležitosti.

Zlín je město perspektivní a rychle se rozvíjí, co by jeho rozvoj podle Vás mohlo ještě podpořit?
Jak už jsem psala výše – například městské byty pro mladé rodiny. A obchvat Zlína, dopravní dostupnost, parkování…

Co byste rozhodně ukázala někomu, kdo přijede do Zlína úplně poprvé a vůbec to tady nezná?
Nejdřív rozhodně Zlín shora – takže návštěva terasy 21. budovy. Pak bývalý svitovský areál, Památník Tomáše Bati, stavby Evy Jiřičné, sochy Radima Hankeho, pokud by byl čas, tak i Lesní hřbitov. Kdyby s sebou návštěva měla děti, šli bychom do muzea a zoologické zahrady.

Pondělí 27. června
Pondělí jako každé jiné v létě – z terasy našeho domu v Jaroslavicích se kolem šesté hodiny ranní dívám dolů do údolí. Město nejde vidět, ale člověk jako by za lesy cítil, jak tepe. Ostatně právě v létě je u nás často slyšet houkající vlak nebo sanitka. Do krajské nemocnice to mám kousek, na rozdíl od brněnské sv. Anny, kde jsem pracovala donedávna. V sedm hodin už zasedám k počítači a řeším spoustu věcí počínaje problémy s novými webovými stránkami přes novináře až po aktuality, které se udály o víkendu. Třeba oslavy 700 let Zlína, kde měla nemocnice v parku Komenského stánek, propagující dárcovství krve. Anebo první ročník charitativního běhu ve Slušovicích. Získali jsme díky němu 40 tisíc korun pro dětské oddělení. Den uteče jako nic, ještě rychle odpoledne domlouvám rozhovor s internistou pro TV Prima ohledně kolapsů z horka. Domů se vracím v pozdním odpoledni. Je takové teplo, že nejlépe je mi uvnitř domu.

Úterý 28. června
V pracovní dny jsou rána jako přes kopírák. V létě s výjimkou příjemného pocitu z čerstvého ranního vzduchu, zatím tolik nezatíženého slunečními paprsky. Dnes jsem ale v práci už před sedmou hodinou, máme totiž akci na transfuzním oddělení. Firma Hobža věnovala příchozím dárcům své produkty a několik jejich zaměstnanců přišlo krev i darovat. Je to důležité, člověk nikdy neví, kdy bude sám něčí krev potřebovat. Přiznám se, že mi odběry nedělají moc dobře. Byla jsem krev darovat dvakrát, protože zrovna potřebovali moji krevní skupinu. Ale nechodím pravidelně. O to víc obdivuji ty, kteří mají za sebou desítky odběrů. Dělám na místě několik fotek a pak rychle k počítači – musím napsat tiskovou zprávu, vše rozeslat médiím a vložit na web a sociální sítě – chybí nám akutně A mínus! Dnes ještě jedu s ředitelem nemocnice na krajský úřad, natáčí tam rozhovor. A já mám schůzku ohledně účasti nemocnice na říjnovém Dni kraje. V podvečer se jdeme s kamarádkou projít do lesa k Majáku. Máme takové hezké pětikilometrové „kolečko“ a je tam tak příjemně! To miluju na Zlíně. Kam se podíváš, je kousek do přírody, do lesa.

Středa 29. června
A zase to slunce! 🙂 Je teplo už po ránu, ale musím přiznat, že to mám raději než zimu. Naše kočka Číra evidentně také, vyhřívá se, jak to jen jde. V práci je den porad a jednání, i to patří k velké nemocnici, jako je ta naše zlínská. Vymyslela jsem a připravuji na září benefiční koncert v areálu nemocnice. Bude k 95. výročí jejího založení. Čeká nás s kolegy hodně práce, ale těším se už teď! Hodně se diskutuje o novém centrálním pavilonu. Krajská nemocnice Tomáše Bati by si ho opravdu zasloužila. Moc bych přála zdravotníkům i pacientům, aby mohli jednou chodit do budov s klimatizací a wifi, aby nemocniční pokoje byly maximálně pro dva pacienty a měly koupelny a toalety pouze pro ně. Největší nemocnice v kraji je bohužel ohledně rekonstrukcí a nových staveb stále Popelkou, která čeká na svého prince. Snad se dočká a já u toho budu!

Čtvrtek 30. června
Poslední školní den. Mě se už pár let netýká, a tak jen zpovzdálí sleduji nadšení na sociálních sítích. V nemocnici mám schůzky s několika primáři, s jedním řeším zoufalý nedostatek radiologických asistentů. Jak je sem do Zlínského kraje dostat, když je tento obor možné studovat jen v okolních krajích? Velmi těžce. Nenahrává tomu ani nedostatek dostupných ubytovacích kapacit ve Zlíně. To je věc, která mi vadí. Ceny bytů jsou téměř totožné s těmi brněnskými. Asi proto, že je jich málo? Mluvím také s našimi ortopedy o operacích endoprotéz neboli výměn kloubů. Stovky lidí čekají na operaci, lékaři operují často do večerních hodin a stejně to nestačí. Pozůstatky covidové pandemie jsou bohužel v nemocnicích vidět nejvíc právě u plánovaných operací. Teď ještě schůzka ohledně propagace centra pro závislé na tabáku na plicním oddělení a pár telefonátů s novináři. Pracovní den je u konce, dnes vyrážím do města na kávu s přáteli. Mám pár oblíbených kaváren i restaurací, ale stejně mám pocit, že by to ve Zlíně mohlo být lepší.

Pátek 1. července
Dnes jsem se rozhodla jít do práce pěšky. Nebyl to, pravda, ten nejlepší nápad. I když z domu vycházím před půl sedmou, je mi vedro. Čím víc se blížím k nemocnici, tím je to horší. Rozhodnutí o zpáteční cestě je jasné – autobus. Z větších měst jsem zvyklá v MHD nastoupit a pouze přiložit platební kartu k terminálu. Bohužel, Zlín na tento systém ještě nepřešel. Z kanceláře pak opět řeším otázky novinářů, tentokrát ohledně nemocničních vzpomínek na povodně v roce 1997, píšu článek o laseru, který pomáhá pacientům s postcovidovým syndromem a tiskovou zprávu o třech nových primářích. Taky mluvím se starší paní na lůžkovém oddělení rehabilitace. Byla totiž před 13 lety první pacientkou na tomto oddělení. Je neuvěřitelná, má 83 let a vzpomíná, jak procházela špalírem sestřiček v nových prostorách. A je moc hezká. Opravdu. Primář rehabilitace přichází o berlích, má zlomený kotník. Smějeme se, že je příkladem pro ostatní pacienty, i když jemu do smíchu reálně asi moc není.

Sobota 2. července
V sobotu většina lidí nepracuje, ale spousta profesí má výjimku. Třeba ta moje. A tak sháním informace pro novináře – bohužel je zajímá stav zraněného motocyklisty. Naštěstí to netrvá příliš dlouho a můžu se zase věnovat kulinářské „tvorbě“. Vařím ráda a okolí tvrdí, že dobře. 🙂 Odpoledne přijíždějí kamarádi z Brušperka, což je městečko u Ostravy. Tráví prodloužený víkend v Luhačovicích, tak je jasné, že musejí navštívit i Zlín. V Luhačovicích obdivují Jurkovičovy stavby, ve Zlíně zase zástavbu baťovskými domky. Při té příležitosti vzpomínám na natáčení dokumentu Brazilské stopy Jana Antonína Bati v brazilském Bataguassu. Domky tam byly téměř totožné. A krajina místy ne nepodobná té naší. Zelené kopce. Akorát místo trnek banánovníky. S vnučkou J. A. Bati Dolores, úžasnou ženou, jsem pořád v kontaktu, přitom je to už 16 let, co jsem si vymyslela a doslova vydupala ze země natočení dokumentu.

Neděle 3. července
Včerejší podvečer byl ještě ve znamení práce na naší až příliš velké zahradě, což nakonec zabralo několik hodin a já to na zádech cítím i dnes. Vstávám rozlámaná – zato s pocitem dobře vykonané práce! Žít v přírodě/s přírodou není jednoduché, zvlášť při mém pracovním, cestovním a společenském tempu. Naši sousedé by určitě byli raději za rodinu zahrádkářů, sekačů trávy, zkracovatelů stromů a tújí, plenitelů plevelů. Ale my jsme takoví trochu jiní. Nebo jsou jiní oni? Toť otázka! Až příliš letní týden je u konce. Někdo by mohl říci, že Zlín je až moc poklidné město. Přiznávám, že po tom, co jsem v jednom velkoměstě vyrostla a v druhém vystudovala, jsem si na to před 25 lety nemohla zvyknout. Teď už bych neměnila.