43. týden

PONDĚLÍ
V poslední době centrem Zlína jenom projíždím. Takže  v Dlouhé ulici vidím, jak se některé obchody i s výlohami proměnily. Tržiště Pod Kaštany konečně dostává svůj nový vzhled… Jednadvacítka se ale naštěstí nemění. Je mocná a nenucená. Symbol řádu města….
Výpadovka na Otrokovice vyhodí mě před redakcí v Loukách. Pracovní den novináře může být pro někoho bohatý, pro jiného chudý. Hodiny trávím ve společnosti lidí na druhém konci telefonu a hledím do obličeje monitoru…
Cestou z práce si víc všímám popadaného listí pod stromy, jak se míza vrací do kořenů, jak to stromy pro letošek balí. A mám na to čas, protože popojíždíme v kolonách stylovým bluesovým tempem. Dnes Louky – Štípa 35 minut. Takže sotva stíhám tradiční pondělní fotbálek s kamarády ve Štípě. Na něm je nejkrásnější to, že musíme trpělivě čekat, než se dostaneme na hřiště, které je plné pilně trénujícího potěru. A když na mírně rozoraný pažit vyběhnou starší, včetně méně pokročilých, je zase dobře, že děti už jsou pryč… V takzvaném zápalu hry, přičemž čím slabší úroveň, tím silnější výrazy, si často nevidíme do pusy. Tady ale nejde o jazyk, ale o kopanou…brrrr, o fotbal.
Ostatně Lukáš, osmnáctiletý syn mého bratra, dnes ráno přiletěl do Barcelony. A překvapivě poslal na fotografii nejdříve Sagradu Familii a až potom Camp Nou. Pozítří v tom druhém svatostánku hraje Bayern, na což se Lukáš moc těší. Jenom nenapsal, jestli v Barceloně, podobně jako ve Štípě, nešlapou fotbalistům v popularitě na paty hasiči…

ÚTERÝ
Tentokrát práce z domova, takzvaný home office – slovní spojení, o kterém jsme před koronavirem neměli tušení. Další pracovní den s povinnostmi, které jenom mírně mění odstíny. Ne barvy jako pokročilý říjen, když jsem večer vcházel do lesa u Štípy. Mlha se táhla nad poli, obloha potemněla. A mezi jako by naklonovanými smrky stoupala do nosu vlhká trpká vůně tlejícího listí a mokré zeminy. Nebe bylo ještě mírnější než les a člověk ve tmě odkázaný na své smysly náhle nevěděl, jestli kolem krouží vítr, nebo divočáci… Procházka  – něco mezi sportovním výkonem a meditací. Jedna noha stále ve vzduchu.
Při návratu domů jsem potkal sousedku, paní s neuvěřitelnou radostí ze života, přestože už má přes osmdesát let. Vracela mi mísu, v níž jsem jí včera přinesl jablka, i s mrkvovými pagáčky, které upekla. A postěžovala si, že její dcery nemohly sehnat tuk na pečení, ani Ramu. A pak si vzpomněla, jak za války šla do obchodu pro smetanu, jak ji nesla v kelímku nad hlavou, aby ji v tlačenici nerozmačkala a jak se z toho davu nakonec vymotala. Bez ní. Někdo té holce smetanu sebral. „Myslíš, že tady bude válka?,“ zeptala se náhle… “Beru Rusy stejně jako Ukrajince, vždyť žili dlouhé roky v jednom státě. Nerozumím tomu zabíjení. Neumím nenávidět. Jak to vysvětlíme našim dětem, vnukům, když to sem přijde…,“ pokračovala ta stará paní, která se bála smrti, ale nikoliv své vlastní…

STŘEDA
Dnes opět práce z domova. Do klapkání klávesnice se ze dvora ozývá bouchání kladiva klempíře, který upevňuje plech na atiku střechy bytovky. Po dvou měsících firma dokončuje výměnu krytiny, okapů a hromosvodů. Kvůli deštivému září má zpoždění a někteří obyvatelé domu fleky v bytech na stěnách. Při nejsilnějších sprškách byly střešní tašky pořád složené pod okny jako modlitba za liják.
Před obědem jsem šel nakupovat do zdejší prodejny… Tři jsme postávali před proskleným pultem s uzeninami a sýry, zatímco prodavačka opodál klidně vybalovala jogurty a periferně nás sledovala. Po několika minutách přece jen přišla a bez intonace sdělila: „Prosim…“ Pak obtížně zbavovala obalu „lovečák“ a nemohla trefit 30 deka pro staršího pána, který si špičkou pravé tenisky už podupával. Otočila ke mně. „Dvacet deka Eidamu,“ zažádal jsem. „Není ale v akci, na rozdíl do Goudy “ sdělila. Ani my ne, ozvalo se ve mně. A když jsem prokličkoval mezi regály a zabrzdil s poloprázdným vozíkem u pokladny, za níž nikdo nestál, opět nastalo pár minut nejistoty. Než se objevila tatáž paní, která s nezměněným temperamentem a intonací řekla: „Dobrý den,“ a začala zbožím zvolna projíždět po čtečce čárových kódů.
Když jsem se vrátil domů, na dvoře stál žebřík opřený o fasádu domu a klempíř pokuřoval v dodávce. Potom jsme zase oba pracovali ve stejném tempu: hladce – obrace. Až do setmění.
Barcelona – Bayern 0:3. Piju černý čínský čaj – Černý drak.

ČTVRTEK
Opět cesta do práce. Tentokrát přes Mostní ulici a Podhoří, pak po silnici pod lesem a odbočit doleva k redakci. Vždycky mi tady trochu zatrne. Periferní strnulost, jako by se čas zpomalil. Les je živý, šedivé budovy netečné, ale zřejmě plné sídel menších firem. V areálu pod cestou kdysi postával volební autobus Jany Bobošíkové, když kandidovala na prezidentku. Objednala si prý jeho úpravu, ale nezaplatila, tak rezivěl na parkovišti. A pak že tady neplyne…
Večer jsem psal článek do časopisu Zvuk o románu Spolhaus zlínského spisovatele a kamaráda Jaroslava Kovandy. Je to knížka o jeho otci, který vypráví příběh svého života, jenž prožil z větší části ve Zlíně, na Letné. A figurovala v něm i  řada přátel. A někteří neustáli začátek války a obsazení Československa a během okupace kolaborovali na mnoho způsobů. Po osvobození byli také různě trestaní. Dvojitý nelson doby tvoji duši vejpůl zlomí, je výstižné motto knížky, která začíná být zase aktuální…
Mezitím Lukášova maminka na sociální síti sdílela záběry z internetových stránek barcelonského letiště, z něhož se nad moře právě zvedalo malé červené letadýlko, v němž seděl její syn. Tak vypadá v přímém přenosu mateřská láska, napadlo mě… Energie, která má prý největší gravitační schopnosti…

PÁTEK
Státní svátek 28. října máme letos ve znamení Dušiček, protože je den volna a přijeli i příbuzní z ciziny. V širším rodinném kruhu jsme se sešli na hřbitově ve Štípě, nejdříve u hrobu mámy, potom dvou strýců, když zmíním jen ta „nejčerstvější“ úmrtí. Chryzantémy, svíčky, svěšené brady…  Básník Vladimír Holan napsal něco v tom smyslu, že vzpomínka na maminku žije tam, kde to nejvíc bolí. A tváře strýců vidím taky pořád jasně.
Pak jsme se přesunuli do salonku restaurace U Komendy na pozdní oběd a další občerstvení. Přijeli i příbuzní, kteří v roce 1969 emigrovali do Rakouska, tehdy ještě bezdětní, dnes s námi sedí i jejich syn s manželkou. Před lety jsme si slíbili, že se každý rok sejdeme a spočítáme… Ale nálada nebyla dušičková, i když se vzpomínalo. Česky i německy. Jako most místy posloužila angličtina.
Dozvěděl jsem se například, že zhruba polovina obyvatel Vídně už je kvůli drahým energiím i válce na Ukrajině natolik nespokojená, že se tam také demonstruje.
A ještě později to, že někdejší starosta (předseda městského národního výboru) Gottwaldova Josef Vytrhlík byl velmi vzdálený příbuzný. A že žena totožného příjmení a máma jedné z přítomných dam před lety vypadla z vlaku, který přijížděl do stanice. Zřejmě předčasně a neopatrně otevřela dveře. Její dcera byla u toho…
Opustili jsme hospodu, když zavírala. A na kostelních hodinách pořád jako číšník otáčel se čas…

SOBOTA
Pracovní. S kamarádem jako skoro každou sobotu jedeme do lesa na dřevo. Se správcem má domluvené, že můžeme některé části proklestit a zpracovat popadané stromy. Kámoš má kotel na dřevo, já krbová kamna, oba tedy motivaci. Dneska jsme přijeli opět na Zlínské paseky.
Nasekané špalky uložené pod plechovou stříškou jsou ve srovnání s novinovým článkem hmatatelným výsledkem činnosti. Stromy jsou ale taky jako naši andělé strážní, ačkoliv více kyslíku vyrobí prý mořské řasy. Jakmile padnou, údajně vypustí do ovzduší přesně tolik kysličníku uhličitého, kolik ho během své existence vstřebaly, ale poslouží nám zase svým tělem, tedy teplem…
Kamarád pořezal vzrostlý suchý dub, pak ho naporcoval. Posílali jsme špalky ze svahu a některé končily v rozbahněném potoce, který tekl podél lesní  cesty. Když jsme se bořili do zapáchající načernalé půdy konzistence řídké malty, projížděl kolem chlapík v bagru. Upravoval onu cestu. „Musíte se… píp… bořit v bahně… píp, abyste se …píp… doma ohřáli,“ zařval pobaveně ten maník, který seděl v suchu kabiny.
Doma jsem dřevo posekal a ukládal. Jestliže pracují ruce, mozek sní. Když jsem se snažil úderem opačné strany sekery o velký špalek rozpůlit ten menší, který byl naražený na jejím ostří, jedna jeho půlka mě probudila. Nahmatal jsem si bouli na čele a na prstech uviděl krev. Pak jsem spatřil sousedku, která šla sbírat kaštany. „Vkládám je do skleněné vázy jako kulisu do bytu,“ vysvětlovala mi s jemnocitem, zatímco jsem cítil na jazyku krev.

NEDĚLE
Opět pracovní, ale i poetická. Tentokrát u bratra moštujeme jablka. Zase je u toho rodina, ale i několik přátel, kteří pomáhají. Přijížděl jsem s provinilým vědomím půlhodinového zpoždění, ale na prázdném dvoře jsem vzápětí zjistil, že mám k dobru 30 minut, neboť se mi na mobilu automaticky neposunul čas. Když jsme byli kompletní, mohli jsme začít – nalili jsme si slivovici. A zapálili, někteří.
Nicméně brigáda nepočká. Takže jeden třese větvemi, druhý trhá, další sbírají. Jablka sešrotujeme, pak mechanicky lisujeme, až z nich zůstane jenom suchá hmota na kompost. A nápoj takový, že chuťové buňky bombardují informacemi mozek, který se tetelí téměř mentální rozkoší. S lisováním pomáhají i děti: například subtilní a mírný Davča, jehož vzorem je Rocky Balboa. Terezka nalévá mošt přes sítko do petek. Vilém se honí s Tomášem. Labradorka Emílie strká čumák všude tam, kam nemá. Lukáš odváží kolečka na kompost. Jeho prarodiče umývají jablka. A vykládá se…  a zahřívá. Slivovicí. A zase prací. A plní se bedny i petlahve.
Jsme mokří a prokřehlí, když v podvečer konečně vysvitne sluníčko. Skóre je 15 bedýnek trhaných, 136,5 litru moštu. Drtivá většina toho všeho se ještě týž den rozdá. Neděle se s námi loučí a my mezi sebou. Se stmíváním se snesla mlha hustá tak, že pod lampami mží…