Kateřina Vavroušková
50. týden
12.–18. prosince
Padesátý týden zachytila Kateřina Vavroušková. Narodila se ve Zlíně a po Střední průmyslové školy kožařské pokračovala ve studiu textilního výtvarnictví v Brně a Uměnovědy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Její profesní dráha se dělila mezi praktikovaní textilního designu u tvorby filmových a divadelních kostýmů a produkování kulturních akcí. Po deseti letech strávených v zahraničí se vrátila do Zlína a pracuje jako textilní designér pro firmy Egoe life, Egoe Nest a Egoe Move. Paralelně tvoří pod svojí značkou cover a nyní navazuje na kreativní ateliér pro.story novým výstavním ateliérem zvaným quitková, který se veřejnosti otevře v lednu.
„Na působení pro.story bude v lednu 2023 navazovat nový výstavní ateliér quitková. Kromě výstav budou k vidění a k prodeji produkty značek SutuSlowfashion, Želéjewellery, Kavefootware, okolosku a práce studentů UTB z ateliéru oděvu, obuvi, skla. Momentálně s Eliškou Hejdovou ze Sutu řešíme grafiku a interiér a zařízení ateliéru. V lednu 2023 se na Kvítkové uvidíme.“
12.12. Pondělí
Co může být před Vánoci víc důležitějšího než první vločky, první stopa ve sněhu a první bobování? Po měsíci od svatého Martina, někdo přijel na bílém koni. Vracím se do dětství a jdu s dcerou Aničkou a synem Honzíkem bobovat do údolku na Lazech ve Zlíně. Znáte zlínské údolky? To je místní pojem pro roklinky, žleby, malé kaňony, které tady po výstavbě ještě zbyly a tvoří malou zelenou plochu mezi zástavbou. V deštivých dnech tady prosakuje voda a proto se tam tak daří dubům. V našem údolku jich máme asi deset. Jsou to majestátné činžáky ptáků i hmyzu, především roháče dubového. Miluju údolky pro jejich autenticitu, nezávislost, divočinu a nemožnost stavět. Jsou takové, jaké si je pamatuju z dětství, nic se nezměnilo – jen vody je míň a potůček se vidí výjimečně. Věřím, že za desítky let budou údolky pořád olemované statnými duby a budou připomínkou, jaká krajina že tu byla, než přišel Tomáš Baťa. Při výstavbě kolonií se žleby zasypávaly jílem, co se vykopal při hloubení sklepů a základů. A ty domy, co stojí na návozu mají teď trochu problém se spodní vodou, protože voda si cestu vždycky najde. Moje babička mi vyprávěla, jak vypadala naše zahrada u baťovského půldomku před nastěhováním. Byla to samá vrba. Je krásné, jak se v krajině dá číst, když znáte její litery.
A když už jsme u knížek, ty rozhodně patří do času adventního. Jednak jako předmět nákupu dárků a taky jako prostředek ke krácení večerů. Momentálně čtu texty ke studiu na UTB, obor Art Managment. Konkrétně z knihy Kroměřížská obrazárna o obrazu Apollon a Marsyas od Tiziana. Mimochodem, dobrý tip na dubnový výlet, kdy je obrazárna opět otevřena návštěvníkům. Do té doby ale můžete navštívit výstavy ve Zlíně. O té jedné ve 14/15 zase v úterním povídání.
13.12. Úterý
Svatá Lucie noci upije a dne nepřidá. Taky jste v tom hledali někdy logiku, jak je to možné a jestli to pořád časově vychází? V úterý zpracovávám a dokončuji další vánoční objednávky, pánské tašky na notebook, dámské kabelky nejen do šantánu. A při tom přemýšlím nad konceptem výstavy fotek, kterou budeme vystavovat v novém ateliéru na Kvítkové QUITKOVÁ. A co že je to ta QUITKOVÁ? Zatím je to abstraktní koncept, který své hmoty nabude v lednu 2023. Nový rok, nový prostor. Půjde o výstavní a prodejní ateliér, kde se potkají světy designu, módy a výtvarného umění. A jaká že tam bude výstava? Její název Úhel pohledu vychází z každodenního chleba fotografky Markéty Navrátilové, která dlouhá léta fotila cyklistické závody jako Tour de France, Giro d‘Italia… Výstava bude i součástí mého magisterského studia na Art Management ve Zlíně na UTB, kde nasávám potřebné podklady k tomu, abyste na výstavu přišli, užili si ji, inspirovali se jí, mluvili o ní, mysleli na ni a na sebe…protože změnit úhel pohledu je jako dívat se na svět zamilovýma očima, přes růžové brýle, koukat se jako dítě, dychtivě…prostě hrát si a cítit, že žijete.
To je tedy budoucnost. Ale zatím se ve Zlíně dějí jiné pulzující výstavy. Krajská galerie 14/15 pro nás před Vánocemi připravila výstavu jako dárek: Jan Merta – Neboj se!
14.12. Středa
Ráno jsem psala úvahu do angličtiny na Art Management na téma: Jakou roli zastávají muzea a galerie v době sociálních sítí? Co byste řekli vy? A co pro vás vůbec umění znamená? Pro mě spojování a propojování myšlenek a jejich nositelů a především inspiraci a energii žít, snít, myslet, mít svůj bucket list, být dítětem, umět si hrát a vymýšlet. Picasso kdysi řekl: „Trvalo mi roky, než jsem se naučil malovat jako Rafael, ale celý život, abych uměl malovat jako dítě.“
Všechny tyto myšlenky mě před lety vedly k tomu abych společně s Veronikou Zelezníkovou založila pro.story, platformu pro potkávání designu, designérů a nejen zlínského publika. Na působení pro.story bude v lednu 2023 navazovat nový výstavní ateliér quitková. Kromě výstav budou k vidění a k prodeji produkty značek SutuSlowfashion, Želéjewellery, Kavefootware, okolosku a práce studentů UTB z ateliéru oděvu, obuvi, skla. Momentálně s Eliškou Hejdovou ze Sutu řešíme grafiku a interiér a zařízení ateliéru. V lednu 2023 se na Kvítkové, v quitková uvidíme.
15.12. Čtvrtek
Zahrada je zasypaná sněhem a ptáci se slétají ke krmítku s jadérky slunečnice. Rozeznávám sýkorky, kosy, vrabce, hrdličky, ale hýl, brhlík a zvonci nikde. A dokonce ani vrány. Ty se před lety stáhly do Otrokovic a na naši zahradu už desítky let nelítají. Přála bych Zlínu, aby se zase někdy vrátily a byly platným symbolem české zimy.
Celý den řeším poslední objednávky Cover na Vánoce. Kabelky, tašky, batohy. Balím a posílám do designshopu Moravské galerie v Brně. Ve chvilce volna připravuji střihy a koncepci projektu „kurz přešití“ které se budou konat na quitkové, na Kvítkové ve Zlíně. A o co vlastně půjde? Kurz bude vhodný pro každého, kdo bude mít zájem se naučit se šít a přešívat tak, aby se stal alespoň částečně soběstačným v oblasti textilu. Rády bychom s Eliškou Hejdovou, která se mnou kurzy povede, poodkryly tajemství jednoduchého a efektivního šití, které vychází z kreativního myšlení a přístupu k designu a módě.
Odpoledne připravuji těsto na perníčky pro dceru Aničku, která bude večer vykrajovat a péct s babičkou Liduškou. Tentokrát nebudou lenochodi, ale praví perníčkoví kluci. Máme skvělý rodinný recept a uvidí se, jestli vydrží až do Vánoc.
Já jdu na jógu k Petrovi Ševčíkovi a cestou z ní potkávám pana Kubáče, který mě příležitostně zve na dnešní koncert filharmonie Bohuslava Martinů. Manžel tak narychlo nemůže změnit program, ale já a Anička to časově zvládáme. Dáváme se do gala, Anička si kolem krku připíná zlatý řetízek s nekonečnou osmičkou, který navrhla a vyrobila Veronika Zelezníková pro Zlín při příležitosti jeho 700. výročí. Vyzvedáme Veroniku Zelezníkovou a jedeme do KUCu. Tohle si totiž nemůžeme nechat ujít. Na programu je Orawa od Wojciecha Kilara, koncert Rapsodie na Paganiniho téma pro klavír a orchestr, op. 43 od Sergeje Rachmaninova v podání klavíristy Lukáše Vondráčka a Symfonie č.5 e moll, op. 64 od Petra Ilijče Čajkovského. Tóny jsou nabité energií a o přestávce nezbývá než se s přáteli podělit o dojmy z famózního výstupu českého klavíristy, který víc než v Čechách, koncertuje v zahraničí. Neváhám a ještě večer kupuji vstupenky na lednový koncert barokní hudby jako dárek k Vánocům.
16.12. Pátek
Před dvanácti lety přišel na planetu syn Honzík a od té doby s námi letí vesmírem rychlostí 107 tisíc km/h. Ne, není to překlep…vážně je to rychlost. Dopoledne pro něj připravuji sushi dort a balím dárek.
Od rána je v celém Česku kalamita v dopravě a do páteční výuky Art Management na UTB nás přichází jen pět studentů. Ostatní jsou buď nemocní, nebo zaseklí na cestě. Každopádně začínáme metodikou výstav s Mgr. Horňákovou, kurátorkou z Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně a následně Současné umění a Interpretaci uměleckého díla s Mgr. Maňasovou Hradskou. Na UTB se už pomalu ukončila výuka a přestalo se topit, a tak se frekvence vaření čaje v kuchyňce trochu zvýšila. Do konce výuky už jsme byli téměř všichni komplet oblečení, někteří strávili poslední hodinu v čepici. Končíme v osm hodin a míříme na náměstí na teplý svařák. Všechno svítí, i přesto, že všichni šetří. Vracím se domů kolem přehrady, která je trochu zamrzlá, ale na bruslení to zatím není. Miluji zlínskou přehradu a málokteré město se může hrdit vodní plochou v centru města. O to víc mě mrzí, že zarůstá, chodník kolem ní se pomalu rozpadá a místo toho, abychom si chodili sednou na molo a nastavovali tvář jižnímu slunku, musíme dávat pozor, abychom nespadli do díry. Přála bych Zlínu, aby někdo našel energii, prostředky a odvahu tohle místo zušlechtit ku prospěchu všech, i kačen a volavek popelavých. Představuji si dřevěné molo po celé délce chodníku, kosatec žlutý, kosatec různobarevný, blatouch bahenní, leknín a v zimě pohodlný nástup k bruslení.
Večer mě ještě čeká oslava. Všechno nejlepší Honzíku.
17.12. Sobota
Musím oželet ranní procházku se psem Waldemarem a spěchám do školy. Pořádně se oblékám, protože se nedá čekat, že by se radiátory rozjely. Moje cesta vede po Příkré, která byly kdysi osazená vzrostlými kaštany, teď je jich tady… sotva bychom na prstech jedné ruky spočítali. Míjím evangelický kostel, klenot zlínské předválečné architektury od Vladimíra Karfíka s nápisem „Chrám boží svatý jest“ nad jeho portálem. Přecházím Slovenskou ulici, kde stále není přechod. Jdu kolem starého hřbitova, který se před očima mění z temného houští na pěkný park s květinovou výsadbou a místem k posezení, kterému se nechcete vyhnout. Na jaře tady krásně kvetou sněženky. Ale na to si ještě musíme počkat. A už jsem ve škole. Kombinované studium Art Management začíná Současnými tendencemi designu a Teorií a metodologií designu s Mgr. Jakubíčkem. Studenti prezentují vlastní designérské práce a je zřejmé, že forma prezentace je bazální. Nejlépe funguje dobrá energie, komunikace s publikem a humor. Ten ostatně funguje všude a vždycky. Po projektovém managmentu Ph.D. Švirákovou následuje vánoční večírek s vedoucí ateliéru Ph.D. Evou Gartnerovou. Doma uvařím večeři a jupí na další adventní přátelské setkání. Tentokrát v kavárně na Malé scéně. Kolikrát si říkám, jak jsem ráda, že ji máme. Naše Malá scéna, osvícená, útulná, příjemná a na dosah.
18.12. Neděle
Od rána svítí slunce a my jdeme ven se psem. Na procházku míříme nad Březnici od Památníku padlým až k památné hrušce a pak spodem zase na kopec. Waldemar běží širou bílou plání a nevyhneme se srovnání se známou pohádkovou scénou. Připadáme si jako v pohádce. Po včerejší krátké oblevě v noci kapky zmrzly a teď je všechno jako z Mrazíka. Větve jsou obtěžkané krystaly ledu, listy se lesknou v slunci a smuteční vrba vypadá jako křišťálový lustr. Z obyčejného roští a křoví jsou naráz kouzelné skulptury z výlohy Preciosy.
Neděle jde do finále a večer jde do finále i Mistroství světa ve fotbale. A tak za plápolání všech čtyřech svíček na adventním věnci sledujeme, jak to teda dopadne. Myslím, že dobře.
