7. týden

„To, co dělá Zlín Zlínem, nikdy nebyly jen stavby, budovy, zastávky nebo náměstí, ale lidé. Je potřeba si uvědomit, že za duši Zlína vděčíme především významným osobnostem minulosti: F. Bartošovi, rodině Baťů, F. L. Gahurovi a mnohým dalším. Mám trochu pocit, a je to nejspíš jen má domněnka, že Zlínu momentálně chybí inspirativní osobnost, která by byla politicky aktivní a zároveň byla jakýmsi morálním vzorem.„

Stáhněte celý deník kronikáře i s básněmi a začtěte se!
KE STAŽENÍ: Živá kronika – Štěpán Dominik

Odpovím na uvedené otázky sporně, abych pak měl mysl zproštěnou pocitu povinnosti a naplněnou klidem, který je tolik nezbytný ke tvůrčí činnosti.

Kde jste tento týden byl? Co jste navštívil?

Byl jsem si zaplavat v lázních, zašel jsem si půjčit pár knížek do KKFB a koupil si nový kabát na Štefánikově. Potkával jsem samé dobré lidi a bylo to příjemné.

Co Vám během tohoto týdne utkvělo v hlavě?

Hodně jsem přemýšlel o pocitu neklidu a uspěchanosti. Hlavně v souvislosti s tím, že když přijedu z Prahy, Zlín mě vždy překvapí jakousi nepopsatelnou mírumilovností, lidstvím – jako by se tu zastavil čas, v tom dobrém slova smyslu. Opravdu zde lidé chodí pomaleji, častěji se usmívají a jsou na sebe vlídnější.

Co Vám udělalo tento týden radost?

Na Vršavě jsme hráli přátelské utkání proti mé rodné Hvozdné (já momentálně hraji za FK Lužkovice). Fotbal mi ostatně dělá radost vždycky, ať už se dívám, nebo jsem na hřišti.

Objevil jste tento týden nějaké nové místo (místa) ve Zlíně?

Nejsou to pro mne místa nová, ale myslím, že pro mnohé nová budou a pro mě mají zvláštní kouzlo. Rád se procházím kolem řeky Dřevnice a speciálně třeba u soutoku Dřevnice s Janušticí. Taky mám v oblibě plácek za divadlem pod Kudlovskou přehradou, kde je socha svatého Jana z Nepomuk. Tam se člověk dokonale schová před okolním světem.

Doplňte: Město Zlín je…

Archa, která v sobě má od každého trošku, ale dost, aby to stačilo nasytit duši každého.

Co byste rozhodně ukázal někomu, kdo přijede do Zlína úplně poprvé a vůbec to tady nezná?

Samozřejmě dominanty Zlína, jako je „Jednadvacítka“, Kongresové centrum, budovy UTB, náměstí Míru s posezením u kašny, kostel svatých Filipa a Jakuba a mnohé další.

Téměř vždy, když za mnou přijedou mí přátelé z jiných koutů světa, je pozvu na točeného Bernarda do Sklepa 33. Je to milé zákoutí v centru města, kde se setkávají především studenti.

Kde vidíte město Zlín za 10 let?

To je velmi složitá otázka, na kterou nedovedu dát odpověď. Rozhodl jsem se využít tuto část, abych si trochu postěžoval – snad mi bude odpuštěno. Viděl jsem nějaké realizační plány na vyřešení dopravní situace Zlína obrovským tunelem od „jednadvacítky“ až po Dlouhou ulici. Zdá se to na první pohled utopické, ale bude-li to fungovat, proč ne. Co mi ale na Zlíně v současnosti vadí a už na to upozorňovalo mnoho lidí, je vzhled našeho nádraží. Když po čtyřhodinové cestě vlakem vysedám na zastávce Zlín-Střed, cítím se jako bych zaspal a vystoupil někde na vzdálenějším východě, kde netřeba nástupiště a chodníků. Kolečka od kufru rozflákám o tu kamennou drť, co je nahrnuta vedle kolejí, pak přeskáču přes kolejnice a proběhnu na nádraží autobusové, které zjevem připomíná scénář katastrofického filmu, nechybí sutiny a železné oplocení na jedné straně, špinavý pajzl plný pochybných existencí na straně druhé. Hned nad nádražím trčí hodiny ve tvaru krychle, které už několik let ukazují špatný čas – jak příhodné.

Člověk je ale tvor popudlivý a často si všímá jen negativ. To, co dělá Zlín Zlínem, nikdy nebyly jen stavby, budovy, zastávky nebo náměstí, ale lidé. Je potřeba si uvědomit, že za duši Zlína vděčíme především významným osobnostem minulosti: F. Bartošovi, rodině Baťů, F. L. Gahurovi a mnohým dalším. Mám trochu pocit, a je to nejspíš jen má domněnka, že Zlínu momentálně chybí inspirativní osobnost, která by byla politicky aktivní a zároveň byla jakýmsi morálním vzorem.

Na Lesní čtvrti
srdce hoří trhá perikard
na čtvrti lesní
zastav se – čtyřikrát se obrať
a než půjdeš
zhasni

Petru Hospodárovi
chmurná krajina prastarých budov, těch nahých velikánů
před kterými oblečeni v těch nejhřejivějších kabátech
cítíme se tak malí, až z toho mrazí
a že horúcí krb – domov – tak daleký jest,
je nám zima

Ve Zlíně je místo
kde rostou staré vysoké stromy
asi duby nebo lípy
a pod jejich korunami
bývá v létě tma
a celé se mi to tam vždycky zdálo
jakési posmutnělé
před časem jsem se dověděl
že tam stával hřbitov
sedávali jsme tam se slečnou T.
na jedné lavičce
a když už jsme si neměli co říct
mrtví nám vkládali slova do úst
jakkoli mám hřbitovy v oblibě
na té lavečce sedávám
už jen z ř í d k a